Můj táta chová včely. Dnes mi ukázal všechen med, který letos nasbíral. Sundal víko z kbelíku s medem a nahoře byly tři malé včelky. Byly pokryté lepkavým medem a zmítaly se v něm. Zeptal jsem se ho, jestli jim můžeme pomoci, ale řekl, že není naděje – určitě by nepřežily. Pro něj byly ty malé včelky jen obvyklými oběťmi sběru medu.
Znovu jsem se ho zeptal, jestli bychom je alespoň mohli vyndat a ukončit jejich utrpení – koneckonců to byl on, kdo mě naučil zmírňovat bolest zvířat, když není jiná cesta. Poté, co jsem se nechtěl vzdát, nakonec povolil a vytáhl je z kbelíku. Dal je do malé prázdné nádoby a nechal ji venku. Protože narušil úl, včely všude kolem létaly v rozrušení.
Položili jsme tři malé včelky na lavičku a nechali je jejich osudu. Táta mi o chvíli později zavolal, aby mi ukázal, co se děje. Tři malé včelky byly obklopeny dalšími včelami, které čistily ty téměř mrtvé a pomáhaly jim odstranit z těl všechen med. Když jsme se o něco později vrátili, v nádobě zůstala jen jedna včela. Ostatní ji stále pilně čistily.
Když nastal čas odejít, zkontrolovali jsme to ještě jednou – a nádoba byla prázdná.
Ty tři malé včelky přežily, protože byly obklopeny dalšími, které se jich odmítly vzdát, včelami, které je nenechaly zemřít.